NARCIS A POVŠECHNOSTI

"No, ty vypadáš!" Káťa na mne zírá a já na ni. Celá je drobná a usmívá se. Bílé triko, šála a na ní tančí vážky, džínsy a náramky hodné královny ze Sáby. Kouknu do vitríny, kde jsou na zadní stěně zrcadla, a vidím rozcuchanou a unavenou osobu s pletí Sněhurky. Několik dní bez spánku vykroužilo pod mýma očima fešácký vzhled zvířátka chhráněného těmi, kteří ho málem vyhubili. Panda zírá do mých očí a mně dochází, že jsem to skutečně já.

Něco zamumlám, kouknu na displej telefonu. Nenapsal... Jak neuvěřitelné! Nenapsal před minutou a nenapsal ani teď. V sitcomu by se ozval smích publika, ne-li dokonce potlesk za událost měsíce. Směji se tedy sama sobě. "Cítím se přesně tak, jak vypadám. Co ty? Máš tu narváno?" Rozhlédnu se po prázdné prodejně. Jen v rohu si cosi prohlíží jakýsi zarostlý Rumcajs, který si ráno místo svetru vzal deku s otvorem na hlavu.

"Tak dozvím se, co tedy děláš? Spíš? Jíš? Doufám, že nepiješ!" spustila ta hodná kamarádská duše. Zvednu oči ke Káťě s mateřským výrazem na tváři a hájím své barvy. "Tsss, občas večeřím víno, ale nepiju. To zas přejde.
Píšu si do šuplíku. Všechny ty emoce plivu na papír a potírám popelem," šklebím se na celý mužský svět.

Rumcajs je asi telepat. Nakročí ke dveřím a přitom shodí knihu z pultu. Ohne se, zvedne ji a omluví se: "Takové krásné dámy a já jim tu překážím." Cink, zvonek nad dveřmi hlásí jeho odchod z království papíru, umu a krásy literatury. Za prosklenými dveřmi se otočí a usměje. Káťa pookřeje, já taky a v tu chvíli je nám jasný, že ti chlapi jsou prostě v životě nutný.

Káťa na mě kouká lehce podezíravě. Otevře moje zápisky, zase je zaklapne a dá do tašky. Prý si počte hned. Za týden mi volá. "Hele, to je poetický a někde i vtipný." Divím se: "Myslíš? Kde je to vtipný? Vzala jsi to do temné komory a tam to bylo vtipný?" Trvá na svém, prý naprosto přesně chápe, o co tady jde.

Pravda, zažilo nás to víc. Každá neopětovaná láska bolí. Člověk si mnohdy nedá říct, i když to vidí všichni kolem, on bývá totálně slepý. O tom je Narcis. O tom, když milujete někoho, kdo miluje jen sám sebe. A tak kniha vlastně vznikla.

Rozhodně to nejsou básně, spíš tomu říkám útvary, poetické útvary. V alegorické próze Les je Víla, která
je taky úplně mimo tím, že je zamilovaná. Je tam Chlap, který se chová jako kluk a neví, čí je, s kým je, a hlavně neví, co chce. Víla pochopí, že ji nemiluje, a tak ho pustí, ať si jde. Kéž by to takhle lehce šlo i v realitě.
Povšechnosti, to je život kolem, který má i řešení. Vždyť, co udělá každý, když skončí vztah a protrpí období smutku? Většinou zjistí, co mu dělá radost, a zaměří se na sebe. Pak se třeba zaměří i na druhé a zase začne být sám sebou...